Proměna - Franz Kafka

2. dubna 2014 v 18:10 | Luffieei |  Knižní svět
Když se pustíte do děl tohoto autora už vás nepřekvapí nic. Ani to, když se ráno vzbudíte a zjistíte: ,,Jsem brouk!" Přesně tak začala knížka s velmi zajímavým nápadem. Řehoř se probouzí do práce, aby mohl své rodině dopřát vše, na co si vzpomene, když najednou zjistí, že jeho tělo vypadá najednou úplně stejně jako tělo brouka. Autor nám tu popisuje Řehořovi myšlenky a pocity, jeho beznaděj a občas velmi naivní myšlení, kde si vůbec neodkáže připustit všechny důsledky náhlé proměny. Absence hlavního živitele donutí členy rodiny najít si vlastní práci, což má za následek přehlížení potřeb hlavního protagonisty.

Kafka se s náma moc nepáře, hlavního 'hrdinu' doslova vhodí do absurdní situace, kterou zvládá poměrně klidně a nechává nás neustále se pozastavovat nad šíleností (v dobrém slova smyslu) celé povídky. Věrohodně popsal změnu chování rodičů i sestry vůči Řehořovi, což vedlo k jeho tragickému konci.

Sečteno a podrtženo

Od této povídky můžete očekávat pesimistický příběh v tmavých odstínech, ze kterého vychází poměrně zajímavá morální ponaučení a uvědomění, jak bychom se zachovali my sami v takovéto situaci. K postavám jsem si žádné citové pouto nevytvořila a pochybuji, že něco podobného měl Kafka v plánu, knihu jsem dočetla kvůli velmi zajímavému příběhu a úžasnému způsobu vyprávění. Někoho možná absurdita této knihy a vylíčení mezilidských vztahů i ironicky pobaví, jako mě :-)
 

Potkaní siesta

2. dubna 2014 v 13:37 | Luffieei |  Zápisky ze života
Nechci být škrt a připravovat o tak krásný den své milované potkaní kluky, tak je v poslední době pouštím z klece až moc často. Mrchy si na to začínají zvykat. Jelikož mám klec danou na vyvýšeném místě a prozatím se jejich sebevražedné sklony nijak neprojevily, mají volný rajón nejen na kleci, ale také po skříni, na kterou můžou snadno vylézt, šmejdit a šmírovat. Včera mi jeden blbeček vyskočil z ruky do vzduchoprázdna a pocítil sílu gravitace. Plesknul sebou, svými černými korálky na mě smutně koukal a čekal, než ho zvednu a pofoukám mu bebí. Blbeček :-) Snad ho nenapadne skákat takhle z klece.

Prosím, berte v potaz to, že nevlastním fotoaparát za tisíce. Pouze dokumentuju momenty, které bych za pár let chtěla alespoň na fotografiích znova prožít :-)


My děti ze stanice Zoo - Christiane F.

25. března 2014 v 13:57 | Luffieei |  Knižní svět
Tato kniha by nejspíš vůbec nevznikla nebýt dvou novinářů, kteří s Christiane chtěli udělat rozhovor ohledně jejích drogových zkušeností. Domluvený dvouhodinový rozhovor se protáhl na dva měsíce a nahrávky z něj sloužily jako podklad pro knihu, která se svou poutavostí a obyčejností jazyka stává velmi vhodnou pro dnešní mládež i starší čtenáře.

Celý příběh je vyprávěn ich-formou a se točí kolem mladé Christiane, která se poprvé s drogami - konkrétně hašišem - setkala ve svých 12 letech v Domě středu - evangelickém centru pro děti a mládež. V poměrně krátké době se na koncertu Davida Bowie setkává s heroinem, na kterém se postupně stává silně závislá. Peníze na svou pravidelnou dávku zpočátku vydělávala drobnými krádežemi a žebráním, později i prostitucí.

Během necelých 300 stránek této knihy můžeme na hlavní protagonistce sledovat vývoj její osobnosti. Z milovnice zvířat a slušně vychované slečny, která se doma setkávala s týráním ze strany otce, se stává troska, která od začátku své drogové kariéry vidí největší vzory v mladých herákách. Postupně se dostává na své největší dno. Noviny pravidelně zveřejňovali jména feťáků, kteří své závislosti zaplatili největší možnou daň, a samozřejmě mezi nimi byla spousta přátel Christiane. Její životní láska Detlef se pravidelně prodával na stanici Zoo a Babsi, jedna z nejlepších kamarádek hlavní postavy, se stává nejmladší obětí heroinu této doby.

Knihu jsem přečetla během dvou dnů, svou čtivostí mě lehce vtáhla do děje a nepustila. Zaráželo mě, jak lehké bylo (a nejspíš v dnešní době stále je) dostat se k tvrdé droze jako je heroin a kolik mladých dívek mu propadlo. V určitých částech knihy, kdy Christiane popisovala účinky drog, mě kniha pomalu až lákala a pobízela k tomu plně pochopit či vyzkoušet, jaké to bylo.


Jediné negativum, které mě v knize rozčilovalo k nepříčetnosti, bylo četné využívání slova 'cool'. Všechno a všichni byli 'cool', jídlo bylo 'cool' i záchodová mísa byla 'cool'. Vím, že tento příběh chtěla autorka spolu s novináři tímto způsobem přiblížit dospívající mládeži, ale čeho je moc…

Autorka napsala pokračování
Christiane F. napsala pokračování s názvem ,,Můj druhý život", které vyšlo minulý rok. Vypráví o svém životě po své první knize. V roce 1996 se jí narodil naprosto zdravý syn, kterého jí v roce 2008 úřady odebraly kvůli opětovné závislosti na drogách a dodnes trpí hepatitidou typu C.

Jak dopadli jiní
Detlef, životní láska Christiane, nadobro seknul s drogami i kouřením, našel si přítelkyni i práci a tvrdí, že Ch. nikdy nemiloval. Nutno poznamenat, že drogová minulost se na jeho tváři podepsala nesmazatelnou lihovkou. Stella po vzoru Detlefa skončila s heroinem, ale nahradila ho alkoholem. 'Kuřátko' - odepsaný herák, jak byl v knize popsán, se své závislosti zbavil také.


Sečteno a podtrženo - po přečtení této knihy jsem Ch. vnímala jako velmi silnou osobnost, která má ze všech postav největší šanci a naději se závislosti zbavit. Nakonec mě neopouští pocit, že je to nadobro ztracená duše, která bohužel díky penězům ze své první knihy nebude mít do konce života problém si denně pořídit tolik heroinu, kolik bude potřeba. I přes všechno, co nyní víme, je tato kniha věrohodným svědectvím života mladých feťáků a v určitém smyslu odstrašujícím příkladem, jak může naše zvědavost ohledně drog dopadnout.
 


Magořím, šílím, blázním

16. března 2014 v 14:08 | Luffieei |  Zápisky ze života
Nikdy jsem nebyla člověk, který by neustále přemýšlel nad tím, jaké pohnutky nutí lidi dělat určité věci. V podstatě - je mi to jedno. Když určitou věc udělají, moc mě nezajímají pohnutky, ale následky. Bohužel, motivy určitého člověka nechápu a následky jeho chování jsou rozpoluplné. Možná to, že jeho chování, které postrádá veškerý váznam, nemá žádné zásadní následky, kterých bych mohla využít a konečně udělat velkou tlustou čáru za vším, mě neuvěřitelně irituje a vytáčí do ruda. Měla bych ho naučit nějaký tajný signál - lusknout prsty, napodobit slona, ukopnout si palec. Cokoliv.

Chtěla bych se vrátit tři roky zpět. Chodit s partou přátel ven, mít víc kamarádů, víkendy propařit a těšit se na další. Od určité doby je tu nudný stereotyp. Ačkoliv jsem svou mysl natolik proklepala, že se na lidi kolem sebe nedokážu dívat pozitivně. Všechny falešné lidi jsem poslala do patřičných sedacích částí těla. Alespoň o mě nikdo nemůže říct, že pomlouvám za zády, jelikož všechny nadávky si ode mě každý vyslechl z očí do očí (pří čemž jsem hodně rychle pochopila, kolik lidí v dnešní době nedokáže řešit problémy jinak než přes sociální síť). Smutné, pravdivé.

Naštěstí po tomto týdnu mi začíná 14 denní praxe. Díky známým jsem si jí zařídila tak, že vlastně žádná nebude. Budu se moct povalovat doma, poslední den si pouze zajdu pro razítko z pracoviště a tradá - splněno. Snad tou dobou nebude venku tak zamračeno jako dnes.

Vyfluslá

9. března 2014 v 15:25 | Luffieei |  Zápisky ze života
Venku svítí sluníčko, léto se kvapem blíží a já se flákám doma v posteli, posedlá prokrastinací.

Z nudy jsem prohrála dva dolary příteli na pokerstars a mojí největší zábavou je sledování spících potkanů. Neustále mě přepadají pocity o tom, jak internet nemohu obohatit ničím zajímavým a novým, co by se ještě nikde nepsalo a padá na mě pochmurná nálada absolutní anti-výjimečnosti. Moje lenost předčila všechny dosavadní známé levely, tělo si přivyklo a tak nejsem schopná u kinectu dotančit jedinou písničku, aniž bych nevyplivla kousek plic. Mám vypůjčených 13 knih z knihovny - z nichž polovina se týká základů psychologie a neustále se snažím naivně přesvědčit, že si jednu z nich strčím večer do tašky k ostatnímu učení a zkrátím si díky ní ranní cestu vlakem.

Prdlajs, beztak tam opět skončí Pratchett nebo nic. Jediné potěšení co mě během následujících dvou týdnu čeká je nový potkaní přírustek vynásobený dvakrát. Přítele jsem nakazila potkanofilií a tento týden budu mít poprvé čest s potkany z chovné stanice, které si miláček pořídí. Upřímně, necelé čtyři stovky za jednoho potkana, ke kterému dostanu rodný list s rodokmenem, mi příjde trochu přehnané. Jako jedinou výhodu vidím vymazlenost, kterou majitelka chovné stanice garantuje. Tak uvidíme.

Kam dál