Pac, naše chlupatá bojovnice

31. října 2013 v 20:00 | Rorri |  Zápisky ze života
Fenečka známého zrovna byla na cestě do Ameriky, když v přepravce začala rodit a všimli si toho až při přendávání na letišti. Bohužel, dvě štěňátka nešťastnou shodou náhod zalehla. Jelikož známý nemá čas a nemůže se o ně postarat, požádal nás, jestli bychom si je na tři týdny nevzali a poté by štěňátka putovala (už podruhé) na letiště.
Pelíšek se žrádlem, vodou a tunou peřin mají v obýváku. Protože Týnuška po porodu pořád špiní a bojí se, je tu všude bordel a všechno se točí jen kolem psů. Nechápejte mě zle - miluju zvířata - ale když má člověk spoustu jiných starostí a teď vaše potrhlá máma ještě domů dotáhne cizí štěňata… Naštve vás to. Ale čert to vem, dnes jsem si zase hezky pobrečela.

Jediná holčička z našich krasavců začala večer brečet, fňukat a odmítala jíst. Vodu jsme jí museli do tlamičky kapat po kapičkách. Nejdříve nás napadlo, jestli to nejsou plyny a nebolí jí bříško. Celá noc se točila kolem ní. Druhý den už vypadal optimističtěji - přisála se, kňučela jen výjimečně. Opak byl pravdou. Po přisátí začala opět neuvěřitelně kňučet, svíjet se v křeči a pomalu to vypadalo, že nám umře v náručí. Zabalila jsem jí do deky, šoupla pod kabát a utíkala s ní na veterinu. Celou cestu jsem neustále kontrolovala, jestli se jí dobře dýchá, jestli se hýbá, nekňučí a začínala jsem být čím dál tím víc negativní. Ani pohledy lidí, kteří sledovali mě s ručníkem v náručí, tomu na náladě moc nepřidali.


Těsně před vstupem jsem potkala malou holčičku, nejspíš první či druhá třída. Pohladila si malou a rozplývala se nad tím, jak je krásná. Ptala se na sourozence, maminku, kolik jí je,… No zkrátka zvídavá holčina :-) . Po rozloučení jsem se zhluboka nadechla a vzala za kliku. Doufala jsem v co nejoptimističtější verdikt, byla jsem připravená na prášky, injekce, cokoliv… Nechtěla jsem si připustit, že by jí mohli opravdu uspat úplně. Však její bráškové jsou úplně v pořádku! Bohužel, opak byl pravdou. Verdikt byl jasný - zkusit nějaké prášky na epilepsii a doufat, že to zvládne (což u třídenního miminka bylo nepravděpodobné…) a nebo jí to usnadnit. Naposledy jsem jí pohladila a odkývla veterináři, aby jí uspal. Nejspíš by to pro mě nebyl tak hrozný zážitek, kdybych z vedlejší místnosti neslyšela, jak kňučí - nejspíše kvůli bolesti z injekce. Byla to malá roztomilá chlupaťoučká princezna. Doufám, že se máš tam nahoře líp, než těch pár ošklivých a náročných dní tady. Byla jsi velká bojovnice… Pac
 


Komentáře

1 K. K. | Web | 4. listopadu 2013 v 2:52 | Reagovat

Co je to za člověka, že nechá čubu rodit na letišti? To si nevšiml, že ji obskočil nějaký pes, nebo doufal, že to vydrží až po skončení cesty? Se mi úplně otvírá kudla v kapse, lidi jsou neskutečně nezodpovědní.

Jinak je rozumné, že jste nechali štěňátko uspat, i když je to smutné. Tak ať se zbývajícím mrňousům daří. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama